Fejeton: Jsem tvé běžecké stáří

Sportoval jsem od dětství, ale běhání mě chytlo až po čtyřicítce. A bylo to parádní. Zpočátku se člověk zlepšoval doslova z týdne na týden. Bylo to krásné období, které přeji každému začínajícímu běžci. V mém případě trvalo 3 - 4 roky.

V každém z nás je alespoň kousek soutěživosti, takže i já začal závodit a malovat si tréninkové plány s cílem zrychlit, doběhnout dál. Někde na mém blogu najdete plán na zrychlení pětky, kde v hodnotícím videu nadšeně sděluji, že plán funguje. Chtěl jsem tehdy zaběhnout pětku pod 20 min. Vytouženou hranici jsem nakonec nepřekonal, ale přiblížil jsem se k ní na 9 vteřin. Dnes s odstupem 4 roků tak nějak tuším, že to tehdy ve 45 letech bylo mé maximum.

Michael Kocáb ve známé písničce se stářím bojuje pozitivním přístupem, zpívá: „Co je počet let? Znám chlápka, ten má v úctě svět a přitom devadesát pět, ten mládím září. Ty ale klidně odzíváš snad všechno, nač se podíváš. Už strašně dlouho v sobě máš své vlastní stáří.“

Proces stárnutí neošálíš

Ano, vůle může pomoci oddálit proces stárnutí i u našeho běhání, ale ten proces úplně neošálíš. Je jedno, kolik je ti dnes roků. Pamatuj, že přijde den, kdy si uvědomíš, že tu desítku a pětku nedáš tak, jak jsi dal před pěti, deseti lety. Mě ta myšlenka otravovala poměrně dlouho. Odháněl jsem ji na trénincích jako otravný hmyz. Nakonec mi ale pomohla jednoduchá věta, která koluje na internetu: „Stáří neutečeš, ale můžeš s ním dlouho běhat.“ Tak běhám dál, sice pomaleji, ale o to více pro radost.