Marcela: Nic není zadarmo

Přestože má za sebou účastnice olympiády v Tokiu maraton ve snovém čase 2:28:16, nechybí jí pokora. K běhání se naplno vrátila až ve třiceti letech, velmi záhy se ovšem katapultovala mezi tuzemskou špičku. Učí se tak přijímat – zodpovědnou – roli vzoru pro běžecké nadšence.

KURZ ZDARMA: ROZBĚHNI SE Z CHŮZE ZA 28 DNÍ
Staň se členem běžeckého klubu Prostě běž!

Rodiče nás ke sportu vedli odmalička. Prosportovala jsem víceméně celou základku a pak pokračovala na sportovní gymnázium v Plzni. Ke studiu vyšší odborné školy zdravotnické jsem pak ještě přidala FTVS. Vystřídala jsem různé brigády a zaměstnání, ale cítila jsem, že nic z toho není ono. A tak když mi kámoška nabídla hlídání dětí na poloviční úvazek, hned jsem na to kývla s tím, že budu mít čas popřemýšlet, co chci vlastně dělat. V tu dobu jsem si dokončila také kurz fitness trenéra a shodou okolností se uvolnilo místo ve fitku v Benicích. Sice jsem trenérku taky úplně dělat nechtěla, kurz jsem si dělala spíš pro sebe, abych si byla ve fitku jistá sama sebou ve fitku a necvičila špatně. Nakonec jsem to vzala jako další zkušenost. Hlavně jsem mohla být paní svého času. Začala jsem si trénovat podle sebe a počet tréninků se zvyšoval, konečně na ně byl po letech studií a brigád prostor.

marcela (6) Život se mi obrátil vzhůru nohama zhruba před pěti lety. Spolu se zkoušením závodů jsem si začala kupovat motivační knížky a autobiografie. V hlavě se mi rodily plány. Původně triatlonové, zkoušela jsem i traily, ultra, bavilo mě vše, ale v maratonu nebyla tak velká konkurence. Takže jsem defacto po pouhém roce tréninku byla druhá na MČR v maratonu a tím vzbudila pozornost.

Proč se na to nezkusit zaměřit?! Chvilku jsem spolupracovala v Tomášem Ondráčkem, který mě nasměroval do Keni na vysokohorské soustředění. Po návratu jsem i s natrženým svalem zaběhla kvalifikační čas pro MS v atletice v Dauhá, kde se mi zároveň podařilo překvapit 20. místem. Tím se mi otevřely dveře do Dukly, v potaz mě začal brát už i Český atletický svaz. Práce šla pomalinku do ústraní a namísto ní se z koníčku stalo „zaměstnáním“. Přibyl prostor pro regeneraci a tu a tam se objevila i nějaká spolupráce.

Stejně tak narůstá počet fanoušků, kteří mě ženou dál, a rozšiřuje se můj tým. Učím se vystupovat v médiích, ale zároveň se snažím nechávat život trochu plout. Přijde mi, že celý můj příběh se vyvíjí celkem přirozeně, jen možná trošičku kvapem – vzhledem k tomu, že jsem se do toho opravdu opřela teprve před třemi lety.

Vyrostla jsem

K vrcholovému sportu patří nejen vzlety, ale i pády a je dobře, že je to vyvážené. Dílčí prohry mě drží, možná ve správné, nejistotě. Učí mě, že nic není zadarmo, že vždy je potřeba, aby uvnitř každého zůstala pokora, úcta a respekt k ostatním.

Funguji ve vlnách. Někdy to jde lépe, někdy hůře, někdy pluji na pozitivní vlně a vše plyne tak nějak samo, baví mě to, ale paky příjemné pocity vystřídají pochybnosti.

Nakonec ale celou svou běžeckou kariéru, myslím tím období, kdy jsem se k běhání naplno vrátila, tedy poslední tři čtyři roky, považuji za úspěch. Těším se z rozhodnutí se do toho navzdory věku zkusit ještě opřít. Naplňuje mě patřit do běžecké komunity i podpora rodiny a přátel.

Cítím, jak jsem za těch pár let vyrostla – nejen běžecky, ale i jako osobnost.

Vzpomínám na své začátky, kdy jsem vůbec neznala žádné běžce, ani závody. Svůj první závod na pět kilometrů jsem běžela v rámci seriálu RunTour. Hned poté jsem si hledala další a další. Začala jsem si načítat knihy o běhání, vytvářet si tréninky a toužila po tom být lepší a lepší.

Závod od závodu jsem se lepšila, zkoušela jsem různé délky i terény a začal pomýšlet na triatlon. Přestože dříve jsem o něm uvažovala jako „to nikdy“, je to dřina a neumím pořádně plavat, teď se to pro mě stal naopak výzvou.

Stejně tak se pro mě stala výzvou sociální media a vystupování na veřejnosti. Beru to však pozitivně. Nejen, že to k životu patří, ale každým dnem se učím novým věcem. Nutí mě to překonávat občasný stud či obavy, vlastně mě to velmi obohacuje.

Dost dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že nejen mě někdo motivuje, ale že i já sama se pomalu stávám vzorem. O to víc se snažím být vzorem příkladným – to pro mě znamená být lidský, slušný, pokorný, mít úctu k ostatním a stejně tak respektovat jejich názor. Zkrátka zásady fair play.

Inspirativní příběhy našich běžců najdeš také v NOVÉ PŘÍRUČCE 112 BĚŽECKÝCH TIPŮ

Běh mi jednoznačně víc dává, než bere. Určitě bych ocenila víc času stráveného s rodinou. Mé návraty domů jsou ale o to emotivnější. Zároveň moc nemám svobodu v plánování soukromých aktivit nebo cestování, protože vše se odvíjí podle tréninků – hlavně, abych odběhala, co je třeba. Naštěstí mám ohleduplného partnera, který celou mou cestu prožívá se mnou. Doplňujeme se, díky běhání jsme už navštívili spoustu zemí a poznali mnoho skvělých lidí. Náš život má náboj, a to nás baví. Zároveň mě naučil, že občas je třeba si i zalenošit a nic nedělat. Prostě rovnováha.

marcela (7)

Plány a přirozenost

Většinou běhám sama. Během období covidu jsem si sice zvykla na spolupráci s přítelem, volné klusy ale i tak trávím raději o samotě. Je chvilka pro mě, kdy si pohrávám s myšlenkami, a hlavně hodně poslouchám své tělo. Čím déle běhám, tím chodím kvalitnější tréninky kvalitněji a ty volné ovšem mnohem pomaleji než dříve. Kolikrát mi to lidi ani nevěří, ale prostě nechám nohy jen tak přepadávat, klidně v tempu 5 až 6: OO min/km.

Důležité je pro mě odběhnout kvalitní tréninky, to mezitím nechávám čistě na pocitech.

A to je možná i další důvod, proč běhám převážně sama, nemám ráda pocit, že někoho brzdím. Na druhou stranu, předávat si vzájemně zkušenosti s jinými běžci, nebo se vzájemně táhnout, je občas také přínosné.

Když má přítel čas, doprovází mě o těžších trénincích, běhám tempáčů, na kole, a to mám nejraději. Tempo mi přizpůsobuje a já vím, že tam někoho mám. Může mi vzít občerstvení a hecuje mě. Velmi dobře zná mě i mé projevy a běžeckou techniku, takže když vidí, že tuhnu a nehýbu rukama, připomene mi to. Stejně tak, když ujedu z kadence.

Kdybych si mohla vybrat, nejradši běhám po trailu v přírodě. Ale tím, že jsem silniční běžkyně, hodně času trávím na cyklostezkách. Ale třeba v Livignu jsem na odpolední volné klusy dost utíkala právě do kopců a do údolí, do klidu a do ticha. Když to tréninkový plán přijme, jednou za čas si pro zpestření ráda udělám delší trailový okruh přes kopce.

marcela (1)

Hodně lidí se mě ptá na hudbu při běhání. Do přírody si ji neberu a vnímám okolí, ale pokud jsem v Praze a chodím odpolední okruh po Vršovicích, ráda ten hluk velkoměsta, aut a pokřikování odfiltruji. Stejně jako asi všechny, i mě hudba dokáže vybičovat k lepšímu výkonu. Všechno má nějaké pro a proti a ve všem se snažím mít nějakou vyváženost, která se odvíjí právě od toho vnímání sama sebe.

Teď se chci připravit hlavně na maraton, odběhnout na něm kvalitní čas. Ideálně nový osobák. Stěžejní vrchol bude směřován k ME v atletice, které proběhne v srpnu v Mnichově. Opět maraton. A ráda bych se ještě pokusila kvalifikovat na OH v Paříži 2024. To je silný cíl.

Nerada nahlas říkám jasné plány, protože se se můžou ze dne na den změnit. Na jednu stranu ráda plánuji, na tu druhou nechávám vše plynout, a pokud se na něco necítím, prostě plány změním. Do jisté míry mám ráda režim, ale zároveň si potřebuji uchovat přirozenost.

Pak si splnit Ironman? Zkusit ultra? Uvidíme. Sama jsem zvědavá, kam mě život zavede.